WP – Techblog

Když 25. května 2007 Google poprvé spustil službu streetview, pravděpodobně jste o tom neslyšeli, v Evropě prakticky neštěkl pes. Tehdy bylo nafocených „pouhých“ 5 amerických měst. No… pouhých, street view poskytuje panoramatický náhled na dané místo a to v rozsahu cca 360º horizontálně a 290º vertikálně. Každých několik metrů jsou pořízeny tyto koulové fotografie a to v poměrně slušném rozlišení zhruba 100 Mpix (Pomalu se zlepšujícím). Takto jsou zdokumentovány téměř všechny ulice ve vybraných městech. Jen si zkuste spočítat kolik toto fotografování musí zabrat místa. Nehledě na růst počtu nafocených míst. Zde máme malou ukázku jak vypadalo „pokrytí“ před rokem a půl a zhruba před půl rokem.

A nekončí to Amerikou. V závěru roku 2008 byla uvedena i dlouho očekávaná Austrálie, krátce na to i části Asie (především Japonsko) a na konec tzv. Google auta zavítala i k nám do Evropy. No pravda, na panoramatické fotky Prahy si asi ještě chvíli počkáme, ale myslím, že v řádech několika měsíců můžeme začít lovit google auta v našich ulicích. S takovou jistotou bych neodhadoval dokumentaci oblastí jako Afrika nebo Jižní Amerika, ale Google má (jako vždy) ambice takto nafotit celý svět.

Říkáte si, k čemu taková vychytávka vůbec je? Google ve svém oficiálním videu uvádí, že streetview má sloužit pro navigaci. Pro podrobný průzkum místa kam se chystáte, například zda-li na vás čekají parkovací hodiny, nebo jak vypadá ta zákeřná odbočka, která je na mapě vyznačena, popřípadě si můžete prohlídnout památky z jiné než satelitní perspektivy. Jistě bychom našli celou řadu dalšího využití google streetview. Ten sebou nese nové hrozby a také nový způsob zábavy. Lidé se najednou předhánějí, kdo najde zajímavější zachycený moment. Níže přikládám snímky některých, co jsem našel na internetu. Panoramatické snímky si nyní můžete prohlídnout v Google Earth, Google Maps a aktuálně jsou dostupné i v poslední verzi Google Maps Mobile (Verze pro S60 3. edice).

Nějaký podivný bug

Hořící auto, bližší snímky byli vyřazeny.

Nějaký kočky to teda umí roztočit

Google auto přejíždí hranice a neunikne kontrole

I google řidič si musí někdy odpočinout…

Nj, když náklaďák něco ztratí, musí se pro to řidič vrátit!

Někdo to s tím alkoholem trochu přehnal

Hasiči v akci

Tak trochu bokem vyvstává otázka soukromí, samozřejmě negativní hlasy na sebe nenechali dlouho čekat, zatím je situace řešená rozmazáním citlivých míst na fotce (Jako jsou SPZ, pro mládež nevhodné obrázky nebo obličeje některých lidí). Google se ale ohání tím, že pouze dokumentuje reálné dění a fotografování není namířeno proti nikomu, v čemž má pravdu.

Jaké jsou tedy plány googlu pro budoucnost? Krom nesmělého cíle vyfotit celý svět se proslýchá že google auta jsou opatřena i laserem a dalšími monitorovacími zařízeními, ze kterých se posléze budou vytvářet 3D modely budov pro Google Earth. Je-li to pravda, google získá další značnou výhodu nad programem Microsoftu – Virtual Earth. Aktuálně se google prohání Anglií

Dle mého názoru je streetview velmi zajímavá služba, kterou jistě ohlas teprve čeká. Už se nemůžu dočkat, až dorazí i k nám a pravděpodobně budu foťákem lovit auta . Osobně jsem strávil poměrně značný čas projížděním míst. Zejména starší generace je naprosto unešena, jelikož často o některých místech slyšeli jen z vyprávění). Také vám to nabízí jedinečný pohled do zákulisí slavných měst a míst. Ve filmech vidíte překrásný New York, kterému žádné město nemůže konkurovat a pak si kliknete na nějakou uličku a přijde vám stejně špinavá jako nějaká chudá pražská čtvrť. Můžeme si také klást otázku, kde toto ultimátní dokumentování našeho světa skončí. Vypadá to, že jednou budou k dispozici fotky oken do našich bytů v HD…

Nadepsal jsem článek tímto velmi výstižným číslem. Část z vás si jistě řekně něco jako „WTF?“ nebo jestli to není nějaká chyba. Lidé, pohybující se v IT, budou pravděpodobně vědět co toto číslo vyjadřuje. Dne 13. února ve 23 hodin 31 minut 30 sekund (UTC) byl důvod k silvestrovské oslavě. Nebyla to však oslava podle kalendáře křesťanů, ani židů nebo budhistů. Je to čas „Computer Geeků“ konkrétně „Unix Geeků“. V tento okamžik totiž čas, který je počítán systémy Unix, dosáhl přesně hodnoty 1234567890. Pro mnoho lidí je to historický okamžik ve světě IT a proto bych ho neměl opomenout ani na mém blogu, ale jistě takových okamžiků bude víc. Uvidíme co se bude dít, až dosáhne hodnoty 2000000000 nebo 2222222222 . Co to vlastně ten UNIX time (jinak řečeno POSIX) je? Přesně o půlnoci 1.1. 1970 byl spuštěn tento čas, který není měřen ve vteřinách, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž v šedesátinách vteřin – 60Hz frekvence. Vysvětlení je založeno na technické struktuře UNIXu, kde bylo poprvé měření času spuštěno. Čas se ukládá do proměnné typu integer o 32 bitech signed. To znamená, že do proměnné se vejde 2 na 34 velké číslo což činní 4 294 967 296. Typ signed nám značí, že má znaménko (+/-), takže musíme vydělit celé číslo 2 a získáme 2 147 483 648 (0 zanedbáváme, 1/60 vteřiny je přiměřená odchylka). Toto je maximální hodnota unixového času, po této hodnotě zřejmě nastane konec světa . Systém se jednodušše zhroutí. Kdy k tomu dojde? Opět jednoduchá matematika. Vydělíme li číslo 60 máme počet vteřin, které bude tento čas tikat. Po pár dalších matematických operacích dojdeme k datu 19.1. roku 2038. Tak, na adresu všech těch sektářů. Tento den je optimální zalézt do jeskyně!

Přenesme se na chvíli do první poloviny 90. let 20. století a položme si otázku, jak jsme tehdy poslouchali hudbu. Většina toužila po jednom – walkman! Měli jste walkmana a byli jste králové, mohli jste poslouchat rádio a hudbu z kazet a balit na to holky. Pomalu je však začal vytlačovat nový trend – discmany. Byla to doba kdy se začali počítače protlačovat do našeho denního života, a nejen počítače, pomalu se nám plížil do domácností i internet. Poslouchání hudby bylo však něco poměrně složitého. Abyste si poslechli písničku (kterou jste zrovna slyšeli v rádiu), nebo ji dokonce pustili kamarádům museli jste vstát, jít do obchodu s hudbou, najít (někdy po konzultaci s prodavačem) album dané kapely, koupit ho celé i s písničkami které vás třeba nezajímali. Zase cesta domů, a pak jste si konečně mohli vychutnat ten párminutový poslech. Porovnejte to s dneškem, sednete k počítači, zadáte program rádia a během pár setin víte název, album, autora a veškeré další informace o skladbě. Po chvíli hledání na googlu si hudbu buď stáhnete z rapidu, z p2p sítě, nějakého zapomenutého blogu a nebo ji najdete na youtube. Při troše dovednosti si pak celý klip stáhnete a extrahujete zvukovou stopu do vaší mp3, mobilu nebo jiného zařízení. A dokonce to nestojí ani halíř. Ti né tak liberální si hudbu seženou u kamaráda, který jí pravděpodobně sehnal předchozím způsobem. Konzervativci si skladbu koupí na nějakém internetovém portálu. Velmi málo lidí si dojde pro CD do obchodu. Docela změna, nemyslíte? A to není jediné odvětví, jež prošlo výraznou změnou, vraťme se opět do 90. let a já se ptám, jak to bylo s videem? Video v mobilu? Jste asi upadli, tehdy mobily měly alfanumerický displej a krom volání a sms jste s nimi moc nenadělali. Tak video na foťácích? Ale jděte, digitální foťák byl docela luxus, a video na něm rozhodně nebylo valné kvality (pokud vůbec video natáčet uměl). Tak snad video kamera? No tak to už byl vyloženě luxus, který si dovolilo pár rodin, nahrávali videa z dovolené analogovým způsobem na kazety a o nějakém střihání na počítači se jim ani nesnilo. Jestli-že se v dnešních učebnicích dějepisu píše o průmyslové revoluci, věřte že v příštích učebnicích to bude revoluční přelom století. Co však autoři učebnic uvedou jako příčinu? Pravděpodobně to bude zrod webů jako youtube. Ale my bychom měli počátky hledat už dříve. V roce 1999 student Bostonské univerzity Shawn Fanning vymyslel jednoduchý, ale geniální nápad. Stahování hudby z internetu bylo téměř nemožné, pouze hrstka lidí po hodinách hledání našla to co chtěla, a abyste mohli hudbu sdílet, museli jste se dobře orientovat v počítačích a programování. Shawn dostal ale nápad, který přetrval prakticky dodnes. Položil základy peer to peer architektury (p2p sítě). Založil NAPSTER, program který stačilo spustit, zadat název písničky. Program našel lidi kteří ji vlastní a jsou připojeni a začali jste sdílet danou mp3. Zároveň ostatní uživatelé mohli od vás stahovat vaše mp3. Úspěch byl, jako vždy, téměř okamžitý. Desetitisíce uživatelů během pár týdnů! Ke konci roku 1999 snad každý student poslouchající hudbu využíval Napster. Sdílení hudby zabíralo neuvěřitelných 70% dostupného bandwidthu všech univerzit! Po 4 měsících od vypuštění NAPSTER stáhlo milión lidí. Tehdy to byl nejrychleji se šířící software na světě. Ovšem tento krásný ideál podráždil obra.

V roce 1999 se si nahrávací společnosti nechali udělat průzkum od IBM. Otázkou bylo zda-li potenciální zákazníci jsou ochotni stahovat a vypalovat hudbu. A závěrem tohoto drahého testu bylo pouze to, že žádný zákazník tento způsob distribuce nebude využívat. To se tenkrát chlapci pěkně sekli. Když pak viděli jak se šíří Napster a že lidé poslouchají jejich hudbu zadarmo, přivedlo je to zuřivosti. Tenkrát si nikdo nedělal hlavu se slovem copyright a autorskými právy. A tak se uskutečnil soudní proces, po němž byl Napster v roce 2001 odstaven. Byla to první bitva, jež nahrávací průmysl vyhrál. Bylo to vítězství, které dalo jasně najevo jak se nahrávací společnosti staví k nové digitální době. V lidech opět viděli místo fandů pouze houbu na ždímání obrovských sum peněz. Myslíte si že to položilo ilegální sdílení? Samozřejmě ne, naopak to ještě přililo olej do ohně. Spory o materiál, jenž podléhá copyrightu, pokračují dodnes. A najednou přišel youtube, kdokoliv mohl nahrávat videa na internet a vysílat je do celého světa. To znamená pro nahrávací společnosti dvě rány přímo do hrudi. Za a) lidé opět uploadují na net ilegálně videa, tentokrát ve velkém a nemůžeme je za to postihovat. Můžeme se pouze soudit s youtube, a to není lehké po tom co ho v roce 2006 koupil velký taťka google. A střet mezi Viacom a Googlem už není jako zašlápnout nějaký slizský hmyz. Za b) lidé se začali dívat na svoje videa místo placených videí filmového průmyslu. A tak se dodnes rozevírají nůžky mezi komunitou podporující ilegální stahování a chamtivými byznysmeny, kteří potírají veškeré pokusy o konkurování jejich impéria. Pak jsou tu řešení, které bych nazval umírněná, nebo rozumná. To je nabízení skladeb ke stáhnutí za malý poplatek a možnost jejich přenesení do mp3 či do jiných zařízení. Ale opět se ukazuje že opravdoví giganti jsou nepoučitelní! Jmenuji například Apple iTunes, jenž velmi vychytrale využil uvolněného místa po Napsteru. Jeho skladby jsou však tak chráněné, že o nějakém přehrávání na počítači, následnému zkopírování do mobilu a na flešku do věže si nechte zdát! Trnem v oku jsou nepochybně DVD za 50 a méně korun které vychází pravidelně jako příloha novin. A jak se objem videí na youtube a dalších webech zvyšuje, některé televize začínají uvolňovat svůj obsah. Někdy zdarma, někdy za drobný poplatek. Nejvyšší místa průmyslu však vůči všem těmto moderním krokům zůstávají slepí. Tlak se však zvyšuje a my můžeme jen doufat, že zákony se budou ubírat správnou stranou. Nesmíme si nechat líbit lobování velkých společností. Takže poselství nahrávacím společnostem zní: Kupovat si CD a DVD za stovky korun už je klišé! Dá se vydělávat na malých poplatcích které vyrovnávají tržby kvantitou. Nechte nás poslouchat hudbu kdykoliv, odkudkoliv a z čehokoliv. Nechte nás, dívat se na filmy které byli před rokem v kině bez postihu. Nikomu to neprodáváme, a za ty pálky za jaké to nabízíte si to určitě nekoupíme. Když jsou v televizi, tak nemáme čas. Už to není nějaká utopická myšlenka, je to trend!